A trip to Madrid

Mám pocit, že jsem se asi zbláznila. Letím poprvé úplně sama. Do španělského Madridu, ve kterém hodlám objevit ten nejlepší stánek s churros a dovézt domů ideálně deset kilo pomerančů. Mají zrovna sezónu. 


Během posledních pár měsíců jedu už po čtvrté mimo Českou republiku a je to zvláštní zkušenost. Člověk má díky cestování pocit, že žije. A i když mě to neskutečně baví, už týden před odletem jsem většinou natolik nervózní, že toho moc nesním, zas u toho kilo dvě příjemně zhubnu, takže win-win :).


I feel like I'm crazy. I fly all by myself for the first time. To Madrid in Spain where I intend to discover the best stand with churros and bring home ideally ten kilos of oranges. There is a season for them, now.


For the fourth time in the past few months I have been traveling outside the Czech Republic and it is a weird experience. I had a feeling I am enjoying my life much more when travelling and even though I enjoy it incredibly, a week before departure I am usually so nervous that I do not eat much, so I lose a few kilos, which is a win-win situation for me :).



V Madridu na mě čeká desítka polymerových nadšenkyň, které asi nejsou úplně zvědavé na moje „Hola, que tal?“, které tady hodlám říkat úplně každému, ať za to ty čtyři roky hodin španělštiny na střední, na kterých jsem vůbec nedávala pozor, stojí. Přihlásily se na kurz Tubes, který měl premiéru v Austrálii, pak párkrát v Česku a teď s ním frčím do tepla ve Španělsku.


There are dozens of polymer enthusiasts waiting for me in Madrid, who may not be completely happy about my never ending "Hola, que tal?", which I am going to say again and again to everyone in the next couple of days here. They came for my polymer clay workshop The Tubes, which premiered in Australia, then a couple of times in the Czech Republic, and now I am coming to teach it to warm and beautiful Spain.



Již ve vzduchu za inspirativního zvuku letu a občasných turbulencí, které mám samozřejmě ještě raději, píšu první řádky cestovatelského deníku. V Čechách byla ráno teplota vzduchu na bodu mrazu. Ve Španělsku je aktuálně takový milý podzim, kdy vám stačí tenisky, svetr a pomerančová sangria do ruky. Přesně takhle jsem si to představovala. Místo 10kg kufru jsem přitáhla na letiště 17kg kufr plný nezbytností, a to jsem ještě dalších 15 kg posílala poštou do Španělska týden předem. Vezu s sebou pro účastníky krabici domácích sušenek, které moje nejmilovanější maminka pekla včera o půlnoci, spoustu dárků a mou dobrodružnou náladu po čtyřhodinovém spánku :). Zatím to vypadá jako slušná jízda. 


Po přistání jsem v honbě za kufrem během půl hodiny dokázala prozkoumat celé madridské letiště. Nakonec tam přeci jen ležel. Opuštěný, poslední, ale můj! Vyjíždím směr centrum s taxikářem, který se před patnácti lety do Madridu přistěhoval z Pákistánu. Dobrodrůžo. Ptá se, co dělám. Místo „artist“ rozuměl „actress“, což mě pobavilo, protože dramaťák jako obor na Pedagogické fakultě sice studuji, ale horko těžko najdete v českém školství v rámci učení herectví uplatnění a herečka ze mě také evidentně nebude. Loučím se s řidičem, který mě na poslední chvíli ještě ujišťuje, že moje lokalita, kde následující dny budu bydlet, je úplně skvělá. Spousta disko klubů, samá párty, prostě ideální místo pro mladé. Tak se směji znovu, protože to je přesně pro mě :).  


Konečně na místě, je to úleva... Jsem celá, mám kufr, mám kde spát a mám svým způsobem prázdniny. Mimo kurzu mám totiž ještě čtyři dny na to, prozkoumat celé město a plán je jasný: najít stánek s churros, zajít na prohlídku do královského paláce, nakoupit spoustu avokád a pomerančů, pak ideálně koupit nějaké super promyšlené dárky na Vánoce, chvilkama pracovat, hodně a dlouho spát a jednoduše si to celé užít.


Already in the air with the inspirational sound of the plane engines and the occasional turbulences which I love even more – not! – I write the first lines of the travel diary. It was freezing in the Czech Republic when I left and it is warm and pleasant temperature in Spain, when you just need to wear sneakers, sweater and hold orange sangria in your hand. That's exactly how I imagined it. Instead of a 10kg suitcase, I pulled a 17kg suitcase full of necessities to the airport while I sent another 15kg by mail to Spain a week in advance. I bring with me a box of homemade cookies that my beloved mom baked last midnight, lots of presents and my adventurous mood after four hours of sleep :). So far all looks good…


I was given an opportunity to explore the entire Madrid airport in half an hour in search of my suitcase after we landed. Then I saw it, the last one standing there alone but finally I found my stuff! My adventure is starting. I am taking a taxi and heading towards the center. Having a nice chat with the taxi driver who came to Madrid from Pakistan fifteen years ago. He asked what I'm doing and instead of “artist” he understood “actress”, which amused me, because I am a drama student at the Pedagogical Faculty but it is very difficult to find a job in the Czech education system to be a drama teacher and I am obviously not going to be an actress, either. I say goodbye to the driver, who assures me that my location, where I will be staying for the next few days, is absolutely great. Lots of disco clubs, parties, just the perfect place for young people. I laughed again, because that's exactly what I came for, right :)? 


Finally arrived to the place I will be staying, what a relief. I am OK, I have my suitcase, I have a place to sleep and in a way, my microholiday is just about to start. Besides teaching the workshop I have four more days to explore the whole city and the plan is this: find a stand with churros, go to the Royal Palace, buy lots of avocados and oranges, then ideally buy some super gifts for Christmas, work for a few hours, sleep a lot and simply enjoy it.



Nebudu vám nic nalhávat, spaní jsem zvládla dokonale. Den první, jedenáct hodin dopoledne. Člověk tu takhle sám najednou chytne ohromný pocit samostatnosti :). Paradoxně, i když v jiné zemi, s jiným jazykem, kde skoro nikdo neumí anglicky, se tu s lidmi bavím mnohem více, než doma. Do řeči totiž přijdu s úplně každým prodavačem, či paní v obchodě, která na mě chápavě a tolerantně zírá, zatímco vysvětluji svojí čecho-španělštinou, že jsem z České republiky, že jí sice vůbec nerozumím, ale že si rozhodně vezmu čtyři jablka, salát, mandarinky a jeden konkrétní druh rajčat z dvaceti nabízených. Přesně tohle je Španělsko. Každý tu má sice „mañana“ styl, což je něco ve smyslu: Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna!“, ten ovšem přebíjí jejich nekonečná dobrosrdečnost a úsměv od ucha k uchu. Hezky se na to zvyká. 


Prošla jsem Madrid křížem krážem, viděla několik vánočních trhů, desítky ozdobených stromečků, nakoukla do minimálně dvaceti vintage krámků, kde bych koupila prostě úplně, úplně všechno! Zašla jsem na prohlídku královského zámku, který ten Buckinghamský v Londýně předčí na každém kroku, tisíckrát jsem se zamotala do osamocených uliček a nespočetněkrát ztratila orientaci, jsem ženská, logicky. Byla jsem sama se sebou na večeři, kde na mě koukali jak na blázna, protože tohle ve Španělsku nikdo nedělá, jelikož je tu všechno „grupo“, vyfotila jsem desítky nádherných budov, jedla mangového nanuka, koupila si župan a pantofle (a taky tři svetry, ponožky,…), až jsem v pátek večer v klidu usedla, dobalila domácí sušenky a připravila věci na sobotní kurz.


I am not going to lie, the part with sleeping I managed just perfectly. Day one, eleven o'clock in the morning. One suddenly has a great feeling of independence here :). Paradoxically, although in another country where almost no one speaks English, I talk to people much more than I do at home. I talk to every salesman or lady in the store who stares at me comprehensively and tolerantly, while explaining with my Czech-Spanish that I am from the Czech Republic, that I do not understand at all but that I definitely take four apples, some salad, tangerines and one particular type of tomato from the twenty offered ones. This is Spain. Everybody has a “mañana” style, which is something like: what you can do today, put aside for the day after tomorrow and have two days off! ”But it is beaten by their endless kindness and friendly smile. One can get used to it quite easily.


I walked through Madrid and saw several Christmas markets, dozens of decorated Christmas trees, peeked into at least twenty vintage shops where I would just buy absolutely everything! I went for a tour in the Royal Palace, which surpasses the Buckingham one by miles. I had a diner just by myself while everybody was looking at me as if I am a fool, because everything is "grupo" in Spain. I took pictures of dozens of beautiful buildings, ate mango ice cream, bought a bathrobe and slippers (and three sweaters and socks,…) And then I sat down at the table on Friday night, wrapped up mom’s homemade cookies and prepared things for Saturday's workshop.



Pár takových kurzů mám už za sebou, ale tohle, to se ještě nikde nestalo. Za deset minut je deset hodin ráno. Jsem na místě, pozdě. Kurz je od desíti, takže už očekávám místnost plnou nahlas smějících se lidí. Ideálně, kdyby už měli připravené strojky a můžou si klidně i propracovávat hmotu, znáte to. Tak to Španělsko teda, jak jsem vám už vyprávěla, je prostě „mañana“. Češky jsou úplně běžně nastoupené před kurzovnou o hodinu a půl dřív, tady je před jedenáctou a už možná bychom mohli začít.... 


I've already taught few of these workshops but this has never happened before. Ten minutes to ten o'clock in the morning and I'm late. The course is from ten, so I expect a room full of loudly laughing people. Ideally, if they already have machines set up and maybe they started to condition the clay, you know. However Spain, as I told you, is simply a "mañana". Czech girls would already be standing in front of the door one hour earlier. Well it is eleven and we are going about to start...




I když mě začátek tak zvláštně rozhodil, po obědě (který není ve dvanáct hodin, ten je ideálně od tří do pěti odpoledne), mi už jen zůstával rozum stát. Zírala jsem na tu úžasnou uvolněnost, upřímnost, dobrosrdečnost a obrovskou touhu učit se novým věcem. Nikdy se totiž ještě nestalo, aby celá skupinka v kurzu šperk Tubes dokončila. Španělsko je evidentně jiná liga. Tady se začíná později a končí dříve. Odbila pátá odpoledne a jeden po druhém mi nosí hotový šperk na focení. Skáču radostí. A když mi pak při mých posledních slovech všichni společně věnují korále složené z jednotlivých korálků od účastníků, chce se mi upřímně plakat. Umí si to tu jednoduše užít. A když se sejde menší skupina lidí, všichni si navzájem věnují vlastní výrobky do tomboly, kterou pak po skončení kurzu nadšeně losují. V klidu si vychutnají společný oběd, s radostí se fotí a pořád si povídají. Čistá radost! 


Ulehám do postele. Šťastná. Jiný termín pro tenhle stav nemám. Šťastná a vděčná.


Even though I was a bit shaken by the beginning, after lunch (which is not at twelve o'clock, it is ideally from 3pm – 5pm), I was just staring in wonder. I stared at the amazing ease, sincerity, kindness and great desire to learn new things. It has never happened before that the whole group would complete the Tubes jewelry workshop with the finished piece. Spain is clearly another league. Here everything starts later and ends sooner. When the clock was showing 5pm, they started one by one to bring a ready-to-wear pieces for my photo shoot. I was jumping with joy. And then at the end all of them gave me beautiful necklace composed of individual beads from all the participants, I suddenly started to cry. They simply know how to enjoy every moment. And when a small group of polymer clay people meets like this, they all donate their own pieces to a raffle, which they then draw at the end of the workshop. Then they enjoy the lunch together, take some pictures and keep chatting. Pure joy!


I'm going to bed feeling happy. I have no other term for this feeling of mine right now. Happy and grateful.



Mám před sebou poslední den, do kterého se vzbudím pěkně nakřáplá. Muzeum mi stihli zavřít o dvě hodiny dříve, než jsem se do něj dobelhala. Večer ovšem, za zvuků netypického madridského deště, ujídám na ulici mezi lidmi nejlepší churros ve městě, procházím naposledy známé i neznámé uličky, pomalu se loučím a trávím celý večer balením kufru. Evidentně mám ráda výzvy a často se snažím dokázat nemožné. Například narvat dvojnásobný objem věcí do jednoho kufru a druhý den na letišti improvizovat a vyrábět další zavazadlo pomocí strečové fólie, či do kufru cpát dlouhý puntíkatý deštník, který se dovnitř přesně o čtyři centimetry nevejde, a to ani diagonálně. 


Do Česka jsem nakonec doletěla úspěšně. Se mnou také deset avokád, které za tu dobu vytvořily v zavazadlech to správné guacamole. Následoval tříhodinový maraton po IKEA s mojí maminkou, který jsem absolvovala povinně a pak už jen hodinová cesta domů do Plzně. 


Upřímně, v srdci jsem měla kromě pocitu vděčnosti také ohromnou radost, že jsem to celé zvládla. Že jsem v pořádku dojela. Že jsem živá a zdravá, samostatná, že mám všechna zavazadla…


I have a last day ahead of me and I am waking up feeling ill. I managed to miss the museum exhibition as they are closed earlier but in the evening, with the sounds of atypical Madrid rain, I am eating the best churros in the city and watching people around me, walking through the last known and unknown streets and saying my last goodbye. Then I am spending my whole evening by packing. Obviously I like challenges and often try to prove impossible. For example to push the double of the volume of things into one suitcase and then to improvise and produce additional luggage using stretch foil the next day at the airport, or push my long polka dot umbrella into my suitcase which does not fit by exactly four centimeters, even placed diagonally.


I finally successfully arrived to the Czech Republic. And ten avocados with me which in my suitcase created perfect guacamole through the flight. Followed by a three-hour marathon around IKEA with my mom and then only one hour drive home to Pilsen.


Honestly, in my heart, besides the feeling of gratitude, I was also extremely happy I have managed it all. That I arrived OK. That I am alive and unharmed, independent, that I have all my luggage…



Je osm hodin večer. Venku tma a co se nestalo. Jednu minutu od baráku se mi záhadným způsobem v chodníku zasekne 30kg kufr, přes který následně letím, ano letím, volným pádem k zemi a hlavou přímo na chodník. Na zádech mám batoh, který mě ještě krásně dorazí. Nebudu vám lhát, viděla jsem kolem hlavy hvězdičky jak v komiksech a super záhadné světlo. Taky jsem hodně brečela, asi i jak to ze mě všechno spadlo a byla jsem blízko domova… a pak celý týden všem okolo vysvětlovala, že mě opravdu nikdo nezbil :). Teď už se jen všemu hodně směju, evidentně jsem schopná opravdu všeho. 


It's eight o'clock in the evening. It is dark outside, and here we go. One minute from the house my 30kg suitcase got mysteriously stuck in a pavement and I am flying, yes literally flying, falling on the ground and hitting it directly with my head. I was wearing a rucksack as well which made the fall even harder. I am not going to lie to you, I saw little stars around my head like in comic books and some super mysterious light. I was quite upset as well... and then had explained to everyone that nobody has beaten me up for a week :). Now I just laugh a lot when thinking of it and realising that I am capable of absolutely everything.



Hasta luego Madrid!