• Grey Facebook Icon
  • Grey Flickr Icon
  • Grey Pinterest Icon
  • Grey YouTube Icon
  • Grey Instagram Icon

Lucy a životní poslání / Lucy and life purpose

April 18, 2016

Něco tu pro vás zase mám. Kdybych mohla, psala bych pro vás celé dny. Baví mě to. Baví mě to tak moc, že dokonce píši už i při hodinách ve škole a vymýšlím pro vás nové články, které jednou spatří světlo a přibudou sem na blog, mezi ostatní. Dnešní téma je zase z té mé oblíbené motivační kategorie. Doplněno o aktuální fotky toho, co teď tvořím, dělám a prostě "jsem". 

 

Again I have something for you. If I could, I wrote to you all days. I enjoy it so much. So much that I write articles during the school lessons and devise for you new blog posts, which one day will come into existence and will be added here on the blog, among others. Today's topic is again from my fave motivational category.  Supplemented by current photos of what I create and do now, or just what I "am".

 

Otázky ohledně toho, co chci v životě dělat a čím chci být, dostávám asi od pěti let. Sotva jsem se začala srozumitelně vyjadřovat, už po mě chtěli odpovědi na toto téma. Jako kdybych věděla, co bude za rok, natož za dvacet let. A tak jsem odpovídala tak kreativně, jak jen to šlo. Ctižádostivá jsem byla od malička, volba padla na prezidentku, to nekecám. V té době největší sen, dokonce jsem si nějaký čas v jedenácti letech psala i se sekretářskou Topolánka. To taky nekecám.

Kolem desíti let dítě konečně přichází na to, co ho baví. Projevuje se, věnuje tomu svůj čas. Teď nemluvím o aktivitách, na které děti zblázněně přihlašují jejich rodiče, protože v tom vidí buď sebe, nebo si skrze děti plní svoje sny, které jim nevyšli. Takže je to opět o nich. Mluvím o věcech, které dítě přirozeně miluje a které jej baví. Buď se dívá na maminku jak vaří a chce taky pomáhat, nebo si po škole (klidně i při hodinách) kreslí,... to jsou aktivity, které se mají rozvíjet. Místo toho nám záleží na tom, co Pepa dostal z matiky za známku. Jak nevýznamná věc, ty známky. Jenom prostá čísla.

 

Since I was 5 years old I’ve been asked what I wanted to do when I grew up. They wanted to hear my answers as soon as I began to speak intelligibly. As if I could know what was going to happen in a year, not speaking about 20 years. So I was answering as creatively as I could. As I was already ambitious, I chose to be a president. I’m not kidding. That time, it was my biggest dream; I was even exchanging letters with Mr. Topolanek’s secretary when I was 11. I’m not kidding as well.

At about 10 children start understanding what they like to do. It manifests itself, children devote free time to this. I am not speaking about activities that their parents want them to do; either because they see themselves in it, either because they fulfill their own unfulfilled dreams through children. So it’s again about parents. I am speaking about things that children naturally love and that they enjoy. For example, a child watches mom cooking and wants to help her, or draws after school (or even at school) …these activities should be developed. Instead we are more interested by Pepa’s mark on a math test. They are such unimportant things, those marks. Not more than numbers.

 

Jaké já jsem měla štěstí. Jako malá jsem si umanula, že chci chodit na všechny nabízené kroužky, o kterých jsme věděli. Každý den jsem utíkala po škole na tvoření, sbor, plavání, keramiku… Každý den jsem se něco naučila. Pak jsem ale zjistila, že utíkat z kroužku na kroužek, přijít domů večer a vlastně nemít čas na nic vlastního, je trochu nuda. Od kroužků jsem malinko upustila a začala jsem tvořit doma. Začala jsem psát blog. Málokdo to možná ví, ale můj první blog, to byla katastrofa. V jedenácti letech jsem se učila psát první texty, fotit postupy, vymýšlet a tvořit z papíru a věcí, co jsem vyhrabala v pokojíčku. Můj tehdejší blog četli všeho všudy čtyři lidi. Já, můj táta s mámou a možná sem tam nějaký první čtenář, který se musel nad mým vyjadřováním hodně pobavit. I když to nebylo nic extra, i když mi to ze začátku nešlo a byl to propadák, nevzdala jsem to.

 

Díky tomu jsem ve dvanácti letech byla rozhodnutá, že v tomhle segmentu chci zůstat celý život. Dává mi ohromný smysl celá moje práce, kdy tvořím rukama a hlavou, pořád je to kreativní, zábavný a nikdy ne stereotypní. A tak jsem objevila svoje životní poslání, už jako dítě. Co k tomu ale značně pomohlo, byla podpora od rodičů. Tak veliká, že z toho vznikla rodinná firma. Od té doby, kdy mě naši vozili na kroužky, kupovali mi materiály a kreativně mi radili, se vše dostalo až k LC Tools. Teď máme příležitost dělat radost zase někomu jinému.

 

I was lucky though. When I was a child I decided to attend every single course we knew about. Every day after school I was running to an art course, chorus, swimming or ceramics course… Every day I was learning something new. Then I realized that to run from one course to another, then come back home and have no time for personal things is a bit boring. I decided to stop attending some courses and started creating at home. I started writing a blog. You probably don’t know, but my first blog was catastrophical. At 11 I was learning how to write posts, take photos of processes, invent and create from stuff I found in my bedroom. Only four people were reading my first blog: me, my mom, my dad and maybe sometimes one more reader that must have been very amused by it.  Even though it wasn’t good at the beginning, even though it was a disaster, I didn’t give up.

 

Thanks to that at 12 I decided to stay in this area all my life. My work gives me a sense of well-being; creating in mind and making with hands is always interesting, amusing and never stereotypical. This is how I found my life purpose when being a child. My parents support helped me in it. It was so great that a family business was launched. From driving to courses, buying materials and giving advice we came to LC Tools. Now we have an opportunity to make happy somebody else.

 

Občas mě trochu zarazí realita, že spousty lidí, mnohdy vyššího věku, než jsem já, neví. Neví co chtějí, neví co je jejich životní poslání. Místo toho dělají, co je nebaví a tím pádem ztrácejí ohromné množství času, protože když děláte něco, co nechcete, jste akorát otrávení, unavení, negativní a nepřináší vám to nic nového do života. To samé dnešní teenageři, dokonce i moji kamarádi. Neví a tápou. Možná lidem nedochází, že to, pro co jsou nejvíce nadšeni, je při správné příležitosti a chytrém nápadu může i živit.

 

A proto si přeji jediné. Podporujte děti již od malička v tom, co je baví, tak jako mě naši. Vycházejte jim vstříc. My děti, když něco milujeme, věnujeme tomu všechno a nepřestáváme. A pak to celé dává smysl.

 

I’m shocked sometimes when I see that many people, often older than me, don’t know. They don’t know what they want, don’t know what their life purpose is. Instead they are doing something they don’t actually like and so they lose their time; when you do something that you don’t want to, you just get annoyed, tired, negative; it doesn’t bring anything new to your life. The same today’s teenagers, my friends after all.  They don’t know and grope. Maybe they just don’t realise that they can make living from things they are excited about.

 

After all, I want only one thing. Support your children in what they like, just like my parents do. Please meet their needs. We children, when we love something, we dedicate all to it and do not stop. And then it all makes sense.

 

 

Please reload

Please reload