• Grey Facebook Icon
  • Grey Flickr Icon
  • Grey Pinterest Icon
  • Grey YouTube Icon
  • Grey Instagram Icon

Prostě to tak má být / Just the way it has to be

June 29, 2016

 

Je pozdní večer, sotva se setmělo, začalo pršet a já mám chuť udělat jedinou věc. Ulehám do své postele v podkroví na chatě a ještě před tím než usnu, mám v plánu vám napsat. O tom, co se za poslední dobu u mě stalo, proč tu na blogu nic nepřibylo a taky vám chci prozradit zase něco více o tom, co v tomto období dávám dohromady už ne jen v mojí hlavě, ale konečně taky v reálu.

 

It’s a late evening rain and there is only one thing I want to do. I want to lie down on my bed in the attic of a countryside house and to write you before falling asleep. To tell you what has happened and why I haven’t written much recently. I also want to tell you that now I am putting together not only plans but many other things.

 

 

Trochu se mi zkomplikoval konec školního roku, alespoň mi to tak na první pohled připadalo. To jsem ale ještě nevěděla, jak se tím všechno urovná. Po tom, co jsme se jeden víkend vrátili z jedné báječné schůzky z Prahy, jsem prostě lehla. Doslova a do písmene jsem byla po dlouhé době tak unavená s nateklým krkem, že jsem se vypravila ráno v pondělí k doktoru, i když jako velký odpůrce všeho, co se farmaceutického průmyslu týče, chápete, já jim prostě nevěřím. Za čtyři dny, kdy přišly výsledky testů, z toho vzešlo to, co jsem vážně, ale vážně nechtěla ani slyšet. Mononukleóza.

 

Ono to všechno na první pohled vypadá šíleně, oznámí vám, jak dlouho nemůžete cvičit, že musíte měsíc doslova ležet a nic nedělat, že nesmíte jíst tohle a tamto… Ale já to pochopila naprosto správně. Tohle nebyla náhoda. Vysvětlím proč.

 

The end of academic year got a bit complicated, at least, I thought so. I had no idea how much it will help me to balance my life. One weekend, after coming back from a marvelous meeting in Prague, I lay down on my bed. I was literally dying from fatigue and had swollen neck, so on Monday morning I went to the doctor’s (even though I am a consistent opponent of everything that involves meds; you know, I just don’t trust them). In 4 days we got results and it wasn’t something I wanted to hear. At all. It was mononucleosis.

 

Everything seems to be insane at the beginning. They tell you for how long you mustn’t do any exercise, that you must literally stay in bed for a month, that you mustn’t do this or that...But I got it right. It wasn’t by chance. And I’ll tell you why.

 

 

Vydržela jsem ležet asi dva dny, pak jsem další tři dny vydržela pracovat doma, tím to skončilo. Šlo vlastně o jediné, abych se zastavila a začala si užívat. Do školy jsem nesměla, mezi lidi taky ne. Já si ale nechtěla nechat ujít ty okamžiky, které prožívám jen jednou za rok, jako třeba trhání třešní na zahradě, to miluju taky. Všechno jsem zvládla, odpočinula jsem si a o nic jsem nepřišla, vlastně jen o tři týdny školy, o poslední testy a práce, které jsem vyřídila přes email, ale ve výsledku, ve výsledku jsem prostě usoudila, že tam nahoře ví, doopravdy ví, co v tu danou chvíli potřebuju.

 

I stayed in bed for a couple of days, then I was working at home for 3 more days, then it was over. All I had to do was to stop for a moment and live it up. I wasn’t allowed go to school or among people. But I didn’t want to miss precious moments that I can experience only once a year, for example, picking cherries in the garden; I love it. But I managed everything, I had a rest and didn’t miss anything, not counting 3 weeks at school. I sorted out my final tests and assignments by email. But at the end, at the end I realised that somebody up there knows, really knows what I need.

 

 

A tak mi zase po nějaké chvíli došlo, jak to ten vesmír (nebo tomu říkejte jak chcete) umí zařídit. Už skáču jako rybička, zatim spíš jako hodně líná rybička. Někdy se prostě ženu bezhlavě dopředu a zapomínám na to nejdůležitější. Na sebe. Pořádně jsem spala, vařila si a chvilku vydržela i odpočívat, ale vy už stejně víte, že já odpočívám prací, tedy tou, která mě baví. A tohle byla příležitost.

 

So after some time I’ve finally understood, how the Universe (or you can call it whatever you want) can arrange things. I work like a horse, sometimes like a lazy horse though. Sometimes I just run thoughtlessly and forget about the most important things. I forget myself. So I was sleeping a lot, cooking and having a rest; anyway, you know that I’m having rest while working if I’m doing something I love. And this was the case.

 

 

Přišla řada na to nejdůležitější. Předtím jsem nemohla začít. Měla jsem všechno naplánované, sepsané hlavní body, věděla jsem, kam chci mířit. Ale něco tomu chybělo. Ten poslední nápad, díky kterému do sebe všechny puzzle zapadnou. A ten naštěstí přišel. Moje kniha už nebude jen o polymeru, bude mít něco navíc. Ten nejdůležitější bod. Atmosféru, po které jsem pátrala. Až mi vlastně došlo, že to co zbožňuju nejvíc, to přesně chci předat prostřednictím textů, fotek a mé tvorby dál.

 

Now it‘s time for the most important thing. I just couldn’t start before. Everything was planned, the main points were written down. I knew what to do and where to go. But something was missing. The last idea that will complete a jigsaw puzzle. And it came. My book won’t be only about polymer clay, but about something more. I got the last point. The mood I was looking for. I finally understood that with my texts, photos and work I am trying to express something I love the most.

 

 

Bude záležet na jediné věci. Na mojí vytrvalosti a hlavně trpělivosti. Konečně se to ale hýbe a je krásné sledovat, jak jednotlivé kusy skládačky přibývají a ještě krásnější je představovat si, jak jednou budou lidé držet moje dílo v rukou. Dávám si teď už jen předsevzetí, aby to nebylo za sto let. Držte mi palce.

 

Z lesa zdraví

Lucy

 

It will depend on my persistence and patience. There is some progress finally and I am happy to see that little pieces are fitting into a big jigsaw puzzle. And it’s even better to imagine the moment when I will hold my work in my hands. Now I promise myself it will not be in 100 years.  Keep your fingers crossed for me.

 

Best wishes from wood

Lucy

 

 

Please reload

Please reload